V úvodu zdravím všechny návštěvníky webových stránek "Muzeum elektronek". Jsem dlouholetý fanoušek historické techniky a vášnivý sběratel elektronek a dalších vakuových součástek. Za tu řadu let se mi podařilo nashromáždit opravdu mnoho zajímavých elektronek a jiných skleněných baněk. Některé exempláře jsou dnes již stoleté a opravdu krásné, jiné zase technicky zajímavé.

Můžeme říci, že jsou to učiněná umělecká díla, která dnes už nikdo nevyrobí. Ty mladší nezaostávají za těmi staršími, mají také své kouzlo. Ohromí vás tvarem, barvou nebo i svou velikostí.

Jak plynul sběratelský čas, úměrně s ním rostl i počet krabic a beden s elektronkami. Tyto bedny postupně zaplavily sklep, garáž i část dílny. Na dům nesmíme zapomenout i zde by se nějaká ta krabice našla.

Je pěkné mít celou sbírku uloženou někde ve sklepě v krabicích. I když jsou krabice popsány, nakonec se stejně neví, co kde je. Ve finále dojdete k závěru, že je ve všem pěknej bordel, pokud si to tedy přiznáte. Tak jsem si řekl, tudy cesta nevede. Elektronky v krabicích nikdo nevidí, ve své podstatě ani já. A to je veliká škoda. Začal se mi v hlavě honit nápad o muzeu elektronek. Shánění nebytových prostor, k tomuto účelu, se ukázalo v dnešní době nereálné. Najít nějakého sponzora, ani nemluvě. Nezbývalo, než využít vlastní zdroje. Po dohodě s rodinou padla vůbec ta nejlepší varianta, udělat muzeum přímo v našem domě.

V prvním patře jsme měli nevyužitou místnost, která byla původně plánovaná na zřízení pokoje pro syna. Jelikož se nám narodily dvě dcery, na rekonstrukci nedošlo. Za místností, oddělenou cihelnou příčkou, se nacházel další prostor. Kdysi dávno se tu sušilo seno a rovněž tu byl výlez na půdu. Do tohoto prostoru se dalo dostat jedině ze dvora po žebříku. Strop byste tu hledali marně, při pohledu vzhůru byly vidět tašky na střeše.

Nezbývalo nic jiného než začít s rekonstrukcí. V první řadě bylo potřeba vypracoval projekt a vyřídit potřebná povolení. Vlastní stavba započala úpravou střechy. Následně bylo nutné zhotovit nové schodiště na půdu. Zbourala se příčka mezi pokoji a dodělal se chybějící strop. Při zateplování podlahy se zjistilo, že je potřeba celá vyměnit. Pak jsme se s manželkou pustili do stavby krbu a komínu. Po této akci následovala výměna oken. Další etapou bylo vybudování sociálního zařízení, koupelny a WC. V nových prostorách bylo nutné zavést elektroinstalaci, rozvody vody a topení. Po dokončení se mohlo začít s omítkami. Následovaly obklady a dlažby v koupelně, WC i na chodbách. Konečně přišlo na řadu malování.

Vymalováním všech prostor začala radostnější část celého projektu - osazení radiátorů, instalace zásuvek a vypínačů. Zbývalo už jen položit finální podlahu v budoucím muzeu. Celá rekonstrukce svépomocí trvala téměř pět let. Nejvíce mi pomáhala manželka a občas kamarádi.

Po dokončení všech prací tu najednou byla prostorná, ale prázdná místnost. Začali jsme shánět někoho, kdo vyrobí nějaké skříňky nebo vitríny. Na tuto práci jsme si již se ženou netroufli. Najít někoho šikovného je opravdu nadlidský výkon. Velké firmy si práci nechají pořádně zaplatit a ještě je s nimi těžká domluva. Museli jsme hledat dál. Nakonec jsme přece jenom sehnali jednoho velice zručného stolaře. Ten vše patřičně promyslel, proměřil i vyrobil. Se vším si poradil, nikdy neřekl, že něco nejde. Zkrátka vynikající spolupráce, která přetrvává dodnes. Vyrobené vitríny bylo ještě třeba kosmeticky doladit, osadit police, zapojit zásuvky a nainstalovat osvětlení. Konečně bylo všechno hotovo.

Příprava expozice se zprvu zdála jednoduchá, ale opak byl pravdou. Samotná instalace elektronek do vitrín zabrala rok a půl. Nikdy bych tomu nevěřil, ale opravdu je to tak. A výsledek? Ten můžete zhodnotit sami návštěvou muzea.